Pláč mrtvých motýlů

Poutavá kniha o 124 stranách s příběhy života dvojčat.

Myslíte, že se Vám rodiče nemohli pomstít hůř než tím, že Vám dali jméno Filipa? Ale mohli. Ještě můžete mít za sestru Slavěnu, své nejtrhlejší dvojče na světě. Dvojče, jehož jediným životním krédem je vnášet do Vašeho poklidného života chaos a stres, komplikovat Vaše už i beztak značně komplikované vztahy s kluky, a bezohledně ve Vás ničit Vaši lyrickou, někdy až přecitlivělou duši...

Cena 149,- Kč, 160 x 170, V2 s přebalem

Objednat

Jsou jen dvě věci na světě, za které se musím stydět a za které nenesu žádnou zodpovědnost – moje jméno a moje sestra. Kdybych se mohla na jejich výběru podílet, určitě bych se oběma vyhnula na sto mil. Bohužel, nikdo se mě neptal. Jednoduše mě vynechali. Pravda, tehdy jsem ještě neuměla říci ani máma. Stejné okolnosti mi také zabránily odmítnout mou vroucně milovanou sestřičku. Přestože se narodila až patnáct minut po mně. Řeknete si, patnáct minut, co to je, proboha, to nic neznamená. Ale, páni, to znamená, to tedy něco znamená. Vysvětluje to mezi námi ten rozdíl rozumových koeficientů – její zaostává o přesných patnáct minut. Když mám dobrou náladu, snažím se brát na to ohled. Ale, popravdě řečeno, málokdy mi zůstane dobrá nálada při pohledu na její pihatý nos.

Tak už to víte. Bohužel, právě my dvě jsme dvojčata. A k tomu ještě i jednovaječná. Jako by nestačilo, že musíme bydlet v jednom bytě, musím se s ní dělit dokonce i o jeden pokoj. Raději bych spala se sibiřským medvědem.

Naštěstí, kdo se na nás nepodívá zblízka, nezjistí náš hendikep jen tak lehce. Ani já, ani Slavěna nejsme tak trhlé, abychom si kupovaly stejné věci. A já, ve snaze odlišit se od ní co možná nejvíc, nechala jsem se ostříhat úplně nakrátko. Popravdě, někdy je mi to i líto. Hlavně, když vidím Slávu, jak si rozčesává tu svou bujnou kštici půlmetrových světlých vlasů. Anebo, když mě v obchodě osloví chlapče. Alespoň ale že jsem jiná. Že nevypadáme stejně. Když už musíme být dvojčata. A musím být upřímná. Má to i své výhody. Nepotřebuji zrcadlo a zjistím se stoprocentní jistotou, jak se mám nalíčit nebo co si mám hodit na sebe.

Díky ní jsem se taky dostala do místních novin. Byla tam taková nudná reportáž o dvojčatech, jestli si všechna musí být podobna jako vejce vejci. A ta dobrá dušička reportérka se nějakým způsobem dozvěděla právě o nás dvou. Hned nás vyhledala. Akorát jsem se drtila fyziku. Dvakrát nadšeně jsem ji tedy nevítala. Zato mé milované dvojče se úsměvy div nerozpustilo. A tak potom vyzněla i ta reportáž.

Zatímco ona zůstala milá, ochotná a upřímná část našeho dua, na mě zbyla ta část zachmuřeného, věčně nespokojeného bručouna.

Nebyla to ovšem moje vina. Chyba se stala při rozdělování našich genů. Nejsem si jistá, zda zmíněná redaktorka nedostala náhodou za tento objev i Nobela. A když už ne Nobela, tak alespoň Pulitzera.

Tak to jsme my dvě. Dvojky, jak nás někdy rádi přezdívají. I když bych byla nejraději jednotkou, vím, že sama na to nemám.

A teď rodiče. Ale oni se vám jistě představí raději sami. Takže, mami, začínáš.

Jak vypadám? Jsi si jistá, že mě ten kostýmek nerozšiřuje? Opravdu? A co ta nová rtěnka, není příliš výrazná? No dobře, dobře. Ale nemám moc času, slíbila jsem tetě Evě, že přijdu. Vždyť víš, kvůli tomu střihu. Takže, jmenuji se Marcela Špačková. Jsem učitelkou na gymnáziu. Mám dvě dcery. Dvojčata. Jedna je na učilišti a druhá na průmyslovce. Tedy, já bych byla raději, kdyby... Ježíšmarjá, Filipo, řekni mi, že to není očko na punčochách!

Panebože! Tolikrát jsem tě prosila, opravdu mi nemůžeš říkat Fipa? Zní to alespoň o milimetr normálněji. A ano. Máš tam oko jak Brno.

Ježíšmarjá, ježíšmarjá! Co budu dělat? Druhé punčochy nemám. Nemáte tam nějaké?

Takže to byla máma. A teď náš drahý tatínek.

Co? Představit se? Ale dej mi pokoj s takovýma blbostma! Víš, že nemám čas. Možná přes víkend, ano, zlato?

Tak to jsou tedy naši.

„Do večeře přijdeš?“ podívala se máma na Slavěnu. Ta se vrtěla už dobrou hodinu před zrcadlem. Bezradně přemýšlela, co je víc sexy: kožená sukně s vestou anebo miniaturní černé šatičky na ramínka, které podle mých skromných výpočtů ukradla dvanáctileté sestřenici.

„Nezapomeň si křiklavou rtěnku a růžovou kabelku,“ ušklíbla jsem se jízlivě.

„Nechci ti brát tvé pracovní nástroje, Filipko,“ usmála se na mě sladce. Nakonec se rozhodla pro triko ve tvaru opasku a riflovou bederní roušku.

„Nemohla by sis projednou tu Filipku odpustit?“ podívala jsem se na ni zlostně.

„Mějte se,“ zakývala nám s profesionálně provokativním úsměvem má milovaná sestřička. Ladně odklusala z pokoje.

„Vidíš, jaká milá dokáže Slávka být? A ty jen vrčíš jak špatně nakopnutý traktor,“ podívala se na mě káravě máma.

„Seš strašně romantická, víš?“ ušklíbla jsem se. „A já nejsem taková herečka. Jako tamta.“

„Tamta! Jak to o ní mluvíš? Tamta. A ona ti tak hezky. Filipko.“

„Proč mi nechcete říkat například Lenko? Anebo, já nevím, třeba i Jarko anebo Míšo.“

„Proč? Jmenuješ se přece Filipa, ne?“

„No právě,“ zabručela jsem.

„Co se ti na tom jméně, proboha, nelíbí?“

„A co by se mi na něm mělo, proboha, líbit?“

„Fipko...“

„Panebože, Fipka!“ vyprskla jsem podrážděně. „Vždyť to zní jako pipka.“

„Tak dobře. Filipa. Spokojena? Nezdá se ti, že seš v poslední době stále podrážděná? Netrápí tě něco?“

Bodejť by mě nic jiného netrápilo. Bylo mi sedmnáct a měla jsem velké srdce plné naivních ideálů o životě a v ruce prázdno. Taky to nebyla žádná výhra.

„Filipo, můžeš nám laskavě vysvětlit absenci své sestry?“ podívala se na mě máma rozčileně.

„To by mě moje milované dvojče přinejmenším zabilo,“ odvětila jsem lhostejně, přidávajíc si omáčku.

„Kroť se trochu, jo? Ta omáčka má vydržet také na zítřek. To dítě je věčný problém. Byl bys tak hodný a odložil ty noviny alespoň u jídla?“ obořila se na otce. S trpitelským výrazem poslechl bez jediné námitky.

Do toho vlítla Slavěna.

„Kde jsi byla?“ podívala se na ni naše paní generálová.

„Venku,“ ušklíbla se její vzorná dceruška. Nahlédla do hrnce. Opovržlivě našpulila rty. „Omáčka? Víte, kolik to má kalorií?“ Protestně odpochodovala.

„Ty děti mě jednou přivedou do hrobu,“ povzdechla si okatě máma. Vstala, což mi umožnilo nepozorovaně se natáhnout po dalším knedlíku.

Ani mě moc nepřekvapilo, když jsem našla své druhé já s telefonem v ruce. Mnohem víc mě překvapila před rokem máma. Přifrčela celá žhavá s tím jejím úžasným nápadem. Zavedeme samostatnou telefonní linku i do našeho pokoje. Přirozeně, vše na úkor našeho kapesného. Abychom se učily šetrnosti už od mládí.

Popravdě řečeno, ono to zase až tak úžasné nebylo, jak si to máma ve své vyškolené hlavě představovala. Problém byl v rozdělování účtu. Plné dvě třetiny tvořily jen Slávčiny hovory. Ovšem, hradila jsem celou polovici.

„Tak já tedy letím, pá,“ nakoukla narychlo do pokoje máma. Stejně rychle zmizela. Jako každý jiný večer šla s tetou Evou na plovárnu.

Cestou do kuchyně jsem nahlídla do obýváku. Otec seděl u stolu, zapnutá televize, před ním hora papírů. Telefonoval. Rozmrzele jsem vytáhla z kredence brambůrky. Se smutkem v duši jsem sebou hodila na postel.

Kdyby lidé dostali absolutní svobodu, první, co by jednomyslně zrušili (a zřejmě to jediné, na čem by se dovedli sjednotit), by bylo ráno. Já bych ale zajisté narušila tu ospalou jednotu zachmuřených nedospanců. Jako jediná bych hlasovala za prodloužení rána o dvacet čtyři hodin. Ráno, to je nejhezčí část dne.

Otevřu oči. První, co si uvědomím, jsem já. Uvědomím si vlastní existenci. Uvědomím si, že jsem. Že jsem zase o dvacet čtyři hodin starší. Že jsem právě dostala dalších dvacet čtyři hodin k tomu, abych udělala něco převratného. Něco historicky nezapomenutelného. Anebo abych se zase potopila pod šedý průměr. A tak vstávám s nadějí na nové ráno, na nový východ slunce, které by vyšlo jenom pro mne. Věřím, že ten den jednou přijde. A tak čekám. Každé ráno vstávám s otazníkem v očích. Už? Nebo zase nic?

Abych se stala svědkem neopakovatelné porážky slečny Tmy, dcery hrdé Noci, jejím odvěkým nepřítelem panem Dnem, synem legendárního Světla, nepotřebuji žádné ty drnčící nádhery na hliníkových talířích. Budím se sama. Kdybych zavřela oči, mou mysl by zase unesl zlomyslný spánek do své temné nevyzpytatelnosti. Potom bych se probouzela unavená za zvuku té skřehotavé potvory. Ale ne. Teď jsem nemyslela Slavěnu. Budík, opravdu.

Proto už oči nezavírám. Rozevřu je co možná nejvíce dokořán. Usměju se. Někdo cítí jako nutnost každého rána pořádně si zanadávat. Já zase zeširoka se usmát. To je můj pozdrav nastupujícímu králi dne.

Lehnu si na záda. Pod hlavu si dám další dva polštáře. Zaposlouchám se do koncertu ptáků. Vyžívám se v tomto nebeském klidu. Neslyším žádná auta, troubení vlaku, vřískot unuděných dětí. To všechno je kdesi daleko v nejistém odpoledni. Všude je ticho. Dokonce ani Slavěna neklábosí po telefonu, ani otec nevyřizuje obchodní záležitosti. Všichni ještě spí. Vstanu a opřu se o okno. Vždy bývá otevřené. I v zimě. Obě se Slavěnou jsme velmi chladnomilné. Naštěstí. Jinak bychom se nesnesly už nadobro.

Nikdo to ještě neví a ani to nikdy nikomu neřeknu, ale učím se řeč ptáků. Tedy, ne že bych taky nějak pokročila. Ale snaha se prý cení. Zhluboka se nadechnu. Vsaju do těla ranní svěžest. Tolik, kolik se jen dá, aby mi vydržela po celý den. Abych měla z čeho čerpat až do večera.

Po mně vstává otec. Jeho armádní budík by vzbudil i mrtvého. Pravda, kromě Slavěny. Tu by nevzbudil ani zásah raketoplánu do její postele.

Naslouchám tátovu rozespalému pobíhání po bytě, tekoucí vodě, když se sprchuje. Následuje rychlá příprava snídaně, shánění čisté košile. Nato zákonité zaklapnutí vchodových dveří. To už slyším máminy šouravé kroky po kuchyni a bublání vřící vody. Zavrže lednice. Zašustí sáčky. Máma připravuje snídani pro zbytek rodiny. A pro mě také svačinu. Slavěna nikdy nechce. Kvůli kaloriím. Stejně si každé ráno kupuje v krámě velkou housku se šunkou a jogurtem. A mlékem.

Když uslyším otvírání kuchyňských dveří, začnu se vnitřně připravovat na největší vpád do mé duševní rovnováhy. Na uvedení Slavěny zpět k životu. Všechny vnitřní sily zapojím do vroucné modlitby za prodloužení spánku toho ubohého tvora.

I když člověk není nikdy dostatečně připraven na tak tvrdý zásah do jinak překrásneho rána, jednou to musí přijít. U dveří to zašustí a dveře se otevřou. Posvátné ticho přeruší mámin uspěchaný hlas:

„Dobré ráno, děti, je čas vstávat, a jéje, ty seš už vzhůru, Filipko, to je báječné, alespoň vzbudíš Slávku, snídaně je už na stole, nezapomeň svačinu, ano, zlato, už musím, ujede mi autobus, ať se vám daří, mějte se!“ – a bum! Vnější dveře za ní pokaždé bouchnou jako kanón armádního generála.

A Slavěna nic. Nedovolí nikomu, aby se vkradl do jejich snů ve chvíli, kdy se ona rozhodla ještě spát.

Tady pomůže už jen jedno. Pustit na maximálně povolenou panelákovou hlasitost Queen. Na ně je tedy vysazená. Má to stoprocentní úspěšnost. Vyskočí jako kobylka a zařve:

„Zbláznila ses?! Se necítíš?! Okamžitě to vypni, slyšíš?!“

Když už je jednou vzhůru, může si to vypnout i sama. Já se jdu nasnídat.

A tímto se ráno pro mě končí.

Jméno Špačková se za poslední léta stalo v našem městě pojmem, vzbuzujícím přinejmenším respekt. Pravda, jméno Špaček nevyděsí ani mouchu. Otce se nebojí nikdo. Ale zato Špačková, vlastně tři Špačkové, těch se bojí každý.

Největší klientelu strašpytlů si nepochybně vypěstovala nejstarší Špačková. Ve škole obvykle přezdívaná hlavně Špačice, a také Rachejtle.

Své už beztak nudné předměty – zeměpis a matiku – nedokázala nijak oživit. Její hodiny by mohly klidně posloužit jako terapie pro pacienty trpící chorobnou nespavostí.

Popravdě řečeno, na gympl jsem nechtěla i kvůli ní. Myslím, že jeden postrach na škole úplně stačí.

Aby máma byla se svým školním výkonem ještě spokojenější, převzala na svá přetížená bedra také péči o školní knihovnu a jako výchovná poradkyně i řešení problémů ubohých studentských duší. Já osobně bych ale upřednostňovala seskok z osmého patra před zpovědí své matce.

Nenávidím školu. Nenávidím tu bez špetky fantazie postavenou našedlou budovu bez jakéhokoli nádechu citového pohnutí, plnou pragmatismu dnešní budoucnosti. Nenávidím bezduchý zvonek, ten cynický ukazatel přesně naplánovaného času. Nenávidím všechny ty lži, jež do nás každodenně cpou a jež bezduše každodenně papouškujeme. Nenávidím to bezcitné potírání vlastních názorů, vlastního já. Nenávidím to věčné hledání nové životní masky, své druhé tváře.

Nenávidím školu.

Stránku zpět          Stránku vpřed          Úvodní stránku